¨
Jack Sparrow se vrací a s ním i jeho přátelé. Tentokrát je místo prokletého zlata ve hře tajemná truhla, která skrývá klíč k obrovské moci a naši hrdinové tak budou mít v Karibiku o zábavu postaráno. Stejně jako diváci v kině.
Před třemi roky se povedl producentovi Jerrymu Bruchkeimerovi husarský kousek. Vrazil 140 miliónů do filmu v prakticky mrtvém žánru, nechal ho režírovat průměrným řemeslníkem, obsadil do něj tři nesourodé herce a nechal je pár měsíců prohánět se v Karibiku. Ačkoli mu konkurenti přáli tragický konec (a na první pohled se jim nelze divit), diváci vzali pokladny útokem a zpátky přitekl téměř pětinásobek. Prostě a jednoduše – dvojka Pirátů z Karibiku MUSELA vzniknout.

Začínáme, tam kde jsme skončili. Svatbu Willa a Elizabeth ovšem překazí snaživý Lord Beckett, který guvernérovu dceru uvrhne do žaláře a Willa vyšle po stopách koho jiného než Jacka Sparrowa. Ten totiž jako jeden z mála ví, kde se skrývá tajemná truhla legendárního piráta Davyho Jonese, která v sobě nese něco, co by se mohlo stát jazýčkem na vahách v ovládnutí Karibského moře. Jenže Jack a Davy Jones mají neuzavřené účty, takže se Jackovi do nějakého nahánění chobotnicí obrostlého piráta moc nechce, proto je třeba zapojit nějakou tu léčku. Jenže léčku chystá i Will, do toho se připlete z vězení osvobozená Elizabeth a své ještě řeknou postavy, které byste tu rozhodně vzhledem k finále prvního dílu nečekali. A to jsme stále v jednom filmu.
Přiznejme si to na rovinu. Jestliže děj prvních Pirátů bylo s přimhouřením oka překrytého páskou označit za „mlhavý“, pak dvojka není nic jiného než velký zmatek. Poctivých stopadesát minut má děje na několik seriálových sezón, do kterého v menší nebo větší míře zasahuje nemálo postav různých důležitostí, úlohy či pohlaví. Každá chce něco jiného, každá tu má svojí léčku a dohromady to moc smysl nedává. Navíc vzhledem k tomu, že se tvůrci rozhodli natočit s dvojkou zároveň i trojku, upekli na diváky nepříjemné překvapení v podobě otevřeného konce. Pokračování se mimochodem dočkáme až za rok.

Naštěstí Piráti nejsou Matrix, a tak na nějakém odhalení a řešení záhad moc nesejde, protože kvůli zápletce se na filmy s rozpočtem, který by uživil celou ČR na pěkných pár dní, opravdu nechodí. Hlavní je nechat se opájet vším, co se na plátně odehrává a čím bombastičtější, tím lepší. A takových momentů mají Piráti opravdu dost.
Každé filmové pokračování se řídí heslem – dražší, větší, nákladnější a střelenější. Jerry Bruckheimer ovládá jinou matematikou a tohle heslo automaticky bere jako mocninu na třetí, takže se připravte na opravdu monstrózní vizuální pastvu. Historické přístavy, flotily lodí, stohlavé posádky, nemrtvi piráti obrostlí mořskými potvorami, domorodci, opice, psi, exotické ostrovy a nakonec jedna mořská příšera, která na zavolání potápí bez zavázání chapadla celé lodě.

Digitálními efekty se nešetřilo, nicméně většina z nich je kvalitně použitá a nevyvolá asociaci typu „to je ale pěkný trik“, ale už dlouho neslyšené „jak je TOHLE možné?“ Skutečné historické lodě plavící se před skutečným karibským přístavem možná nejsou něčím, co by stálo za to obdivovat každý den, je však potěšující, když i v době digitálních efektů si dá někdo práci a nechá pár stovek brigádníků skutečné lodě postavit a vyplout na moře.
Říká se, že velký film dělají detaily, a je to pravda. Maximální péče o výpravu dělají z Pirátů opravdu zásadní kousek, na kterém si vaše smysly pochutnají. Je to však ale jen základ k tomu podstatnému – akčním scénám, které patří k tomu, co na Pirátech učaruje nejvíce. Nejde tak ani o jejich vrcholnou úroveň, jako o míru nadhledu, která jim byla věnována. Nejzásadnější akční scéna filmu – bitka tří šermířů v utrženém mlýnském kole sebere dech svojí perfektní řemeslností a rozhýbe bránici parádně naaranžovanými gagy. Nese to v sobě kus klasických grotesek z němých či animovaných filmů – šílených situací, kde nevíte, zda se smát či jen žasnout.

Co je třeba přičíst ke cti Pirátům je fakt, že si tento příjemný nadhled zachovávají většinu filmu, tedy snad kromě okamžiků, kdy se za každou cenu chtějí vytasit s nějakou překombinovanou pointou či zvratem. Mohou za to hlavně herci, v čele s Johnnym Deppem. Jeho Jack Sparrow ukradl z pozice vedlejší role první díl, ve dvojce si svoje nabyté sebevědomí užívá v každé vteřině. Stačí jediný pohyb, jediný pohled a je jasné, že Jack Sparrow s přehledem zvládá každou situaci, ačkoli tomu jeho tak trochu nešikovná povaha moc nepřidává. Jenže jeho ztvárnění je tak originální a jednoznačné, že o dvě třídy převyšuje všechny ostatní herce snad s výjimkou Billa Nighyho, který ovšem pro svého Davyho Jonese získal lákavý počítačový makeup.
Truhla mrtvého muže je o nějaký ten stupínek méně vydařenější než bylo Prokletí Černé perly. Především díky své nevděčné pozici dvojky, kdy logicky už nemůže být tak originální jako díl první a v očekávaní trojky zase nenabízí pořádné vyvrcholení. Trpí také neduhem přecpání, kdy za každou cenu jsou do ní narvané všechny možné nápady, aniž by se občas hledělo na střídmost.

Se stylem, jakým jsou Piráti natočeni, mohou ale většinu těchto pochyb hodit za hlavu. Není třeba stavět vždy nové směry či bořit konvence, stačí jen stoprocentní oddychová zábava. Na rozdíl od rádoby blockbusterů poslední doby (Poseidon, Šifra mistra Leonarda) je v Pirátech kus poctivé porce řemesla, které se nesnaží diváka posadit na zadek jen tím, jak se jmenuje či o čem vypráví. Tenhle dospělácký styl s báječným nadhledem z něj činí jednoznačného následovníka v žánru, který tu kdysi odstartoval Indiana Jones. Král je mrtev, ať žije král!
Komentáře
Přehled komentářů
Tenhle den si zapamatujete jako den kdy jste málem chytily Kapitána Jacka Sparrowa
:))))))))))
(Kimbo, 6. 10. 2008 18:58)